Hledání pravdy má mnoho tváří, ale pravda sama má jen jednu tvář (je jen jedna). Je na nás, abychom se tváří v tvář hledání nezaměňovali (nevydávali) za tvář pravdy.
Říci někomu do očí svůj názor si žádá kus odvahy (nemluvím o drzosti), přestože náš názor ještě nemusí být pravdou. Být pravdivý sám o sobě vyžaduje odvahy mnohem víc a není zde nikoho, kdo by vám vaši pravdivost potvrdil než sama pravda.
Někdy se sám sebe ptám, co by tady měl po sobě člověk (umělec) zanechat. Jestli jen to nejlepší, co v životě vytvořil jako to prý kdysi udělal Michelangelo tím, že ostatní práce zničil. Nebo zanechat vše, i to nepodařené, aby lidé měli možnost sledovat, jak těžko se dopracovával k cíli. Možná by nemělo vůbec smysl se něčím takovým zabývat, kdybych současně neuvažoval v určitém „ekologickém“ kontextu – že třeba tvořím odpad. Odpad, který nazývám umění. Odpad, se kterým si příští generace budou lámat hlavu, co s ním. Stejně jako již dnes jsou depozitáře plné děl často pochybné hodnoty, která stěží kdy spatří světlo výstavních prostor a jen zřídka si je vůbec někdo prohlédne. Patří tedy snad k odpovědnosti autora zničit nezdařená díla?