Reflexe na text blogu Vladimíra Kokolii
Zas jednou mi, nedá nezareagovat, protože mi tvůj detailní popis stromů připomíná období, kdy jsem si dlouho odmítané brýle (dodneška s nima neumím udělat jeden normální pohyb z bodu A do bodu B) pořídil a najednou vše zprůsvitnělo obdrželo detail, ty sluncem prosvětlené listy a další podrobnosti mě dostávaly do extáze, jak je vůbec něco tak vymakaného možné o průvodním zahanbení z vlastní „tvorby“ nemluvě. Úplně nový svět. Dokonce jsem pojal podezření, že co jsem vnímal jako dítě jsem vnímal tak intenzivně, protože jsem si ještě nepořídil dioptrie. A co teda chci – vidět neviděné nebo vidět radši to viděné? opakovaně jsem ty brýle nasazoval a zase sundaval co je lepší. Jako by mi ten svět výsměšně políčil nástrahu, abych si náhodou nemyslel že ten vnitřní obraz je něco dokonalejšího než ten vnější. Navíc když nasadíš brýle je to pouhá směšná pomůcka, která se k samotnému oku má asi jako umělé zuby k pravým a to mne deprimovalo, místo abych se radoval, že můžu dobře vidět alespoň se zubní protézou. Do té doby jsem si myslel, že barevné fotky klamou, protože jsou takové nepravdivé bez prostoru, bez vzduchu, kde všechno je vedle sebe poskládaný jako puzzle. Omyl. O dalších zjeveních nemluvě. A tak jsem nandaval a sundaval a sundaval a nadával a snažil se dobrat pravdy o tom cože vidim přes to koukání a nakolik se to týká i toho co dělám, jestli na pětimetrovou sochu raděj koukat zblízka „nahoře bez“ nebo radši z dálky „s“, co je důležitější a proč bych třeba klidně nemohl vidět dobře to i to, tak i tak, ale chtít obojí tak to teda ne holenku… Koncovku znáš, možná včetně banálního úvodu ke Kruhům. (Dneska bych ho tam nedal už proto, že zaclání ryzejší jádro). Nějak jsem tehdy usoudil, že švihnout sebou po banánu může kromě Disneylandu také k něčemu posloužit…
A teď tady čtu, jak popisuješ ony vjemy. Uvítal bych možnost o tom dívání se podél, napříč, mezi, dát fakt souvislejší řeč, ale jak (přijít pozpátku?), když už právě to odvádí od podstaty a nechci nemístně dotírat. Když nic lepšího, tak na sebe člověk alespoň zbytečně neprozrazuje, co všechno mu uniká. A co taky říct, když tak přichází, že mu něco přichází důležité. Čímž se hbitě dostávám do polohy a kategorie tvého dalšího pojednání o vzdálenosti sousedů, která mi je stejně podezřele povědomá. Obratem mi naskakuje ten postup, že bych se měl nejdřív naučit správně dýchat a když už správně dýcháš, tak je také třeba správně klást nohy na zem a když už správně kladešl nohy na zem, tak je třeba se také správně dívat a když už se správně díváš…