Pátrání po vidění

Rozhovor s nevidomou Pavlou

JJ: Když očima nevidíš, ale vidíš co oči nevidí co vidíš? Vnímáš barevný, tvarový svět, který běžně člověku není viditelný. Nepotřebuješ pro to oči. Přitom je tenhle tvůj svět přinejmenším stejně skutečný, jako ten smysly postižitelný. Nemluvím o světě obrazů, které si jako malíř vymýšlím, ale o barevně tvarovém světě ze kterého ve své tvorbě čerpáš, který je pevně daný viditelný a přece skrytý. Chtěl bych se zkusit nějak dobrat způsobu, kudy se do toho prostoru dostáváš…

JJ: Dejme tomu, že žijeme jakousi iluzi, do které jsme vrženi a považujeme ji za skutečnost. Ta skutečnost je natolik reálná pro nás, že ji jako takovou musíme brát, abychom v ní mohli fungovat. A já se vlastně na ten svět dívám jakousi výsečí, zaměřováním své pozornosti do ní se stává skutečností. Kdybych na tu výseč pozornsot nezaměřil, existovala by? Nakolik nás smysly vedou v poznávání, co je skutečné a co skutečné není a co je vlastně ta „pravá“ skutečnost.

PF: Jedna věc je ta výseč, na kterou se zaměříš, a druhá věc je to subjektivně zbarvené sklo, skrze které se na tu výseč dívám. To zkreslení myslím si má mnoho vrstev. Slepota mne automaticky nutí počítat s těmi výsečemi, přesněji s útržky. Kdybych je přijímala a sbírala jen pasivně, bez zařazování a vnitřního dotváření, tak ve vnímání a poznávání světa kolem sebe nikdy nikam nedojdu, zůstanu z něho hodně zmatená. Někdy programově udělám to, že vypnu, a své vnímání nechám jen tak běžet. Vím ale, že v tom nemůžu žít, protože by mě to strašně odřízlo od světa. Toho, co se mi přímým vnímání nabízí, je tak velmi málo a je to tak velice nuspořádané a neucelené.

JJ: Co je pro tebe aktivní a co pasivní vnímání?

PF: Aktivní je takové vnímání, kdy to, co ke mně přichází přes msysly, třídím na odpad a na vjemy, které mají pro mne sdělnou hodnotu, něco mi mohou napovědět o světě a lidech kolem mě, ale i co se děje se mnou. Kolem toho je spousta odpadu, balastu. Když bych netřídila, mohla bych se v té záplavě utopit. Ta záplava by mě také bez třídění otupila.

JJ: Jak se dostavá za ten zásadní rozpor v tom, že něco vnímám jako skutečnost. ale ve skutečnosti jde o iluzi. Lze se zkoumáním smyslového posounout do mimosmyslového?

PF: Myslím si, že ta iluze vzniká z nánosů. Že kdybychom dokázali ze sebe sundat ty nánosy, které vstupují mezi mě a vnímané …. a ty nánosy jsou třeba přejaté představy, výchova, společenská očekávání, ideologie …. tak když by se tohle všechno podařilo odstranit, uviděli bychom svět mnohem reálněji, mnohem pravdivěji.

JJ: to mi zní příliš obecně esoterickoduchovědně. Čím se ty nánosy ostraňují?

PF: Nemyslím, že to jde rychle. Ale myslím si, že když na tom pracuješ dlouhodobě, právě tím, jak se na svět díváš, jak ho pozoruješ, že si tyhle otázky dáváš. Podle mě je to jediná možná cesta jak toho dosáhnout, spíše dosahovat.

JJ: Co tě ještě napadlo?

PF: Ještě k tomu tématu, co dělat pro to, abych se postupně zbavovala těch nánosů – vím, že pro mne v té mé slepotě k tomuto je cesta. A není to žádné racionální rozhodnutí, že bych si to dříve už takto uvědomila, to až teď při našem povídání. Každou věc, která se dostanu do mého zájmu, mám tendenci ji objevit úplně pro ni samotnou. Tak se třeba nesmířím s tím, že sedím na židli, že je to židle a tak že není co dál řešit. Nebo že tady jsme u stolu. Ale přistupuju na to, že skutečně každá věc je něčí naprosto mimořádná, a mne zajímá přijít na to, v čem je ta její mimořádnost. Je pro mě těžké to vysvětlit. Prostě mě nikdy neomrzelo se věcí dotýkat rukama a tímto způsobem je zkoumat, protože mi připadá, že to je pro mne cesta k nim. Já ne nechci spokojit s konstatováním: no jasně, kámen, stůl dobře. Ale přes ty ruce si sama přijít na to, jak je krásný, v čem všem je nepravidelný a opotřebovaný, objevit ho úplně jak kdyby znova, ničím nezatíženě, bez filtur mých předchozích představ …. Tak to pro své vnímání pokládám za hodně obohacující přístup.

JJ: Pořád tam cítím jakousi mezeru. Můžu se donekonečna bavit sledováním toho, co vidím, čeho se dotýkám, co slyším a co pozoruji. Nakolik jsou oči důležité pro to, co chci poznat jako poznatelnou skutečnost, ke které mi ty oči stejně nepomůžou. Zakrytím očí mizí vnější forma věcí, ztrácí se žádané, známé. Je vnímáno neznámé? Když tvořím s vyloučením očí, rozvíjím jiné schopnosti, které bych jinak nerozvinul. Ale abych ale pronikl k něčemu, co je v pozadí věcí, k vidění něčeho co je za smyslovým vnímáním to samo o sobě nestačí. Kde (co) je ten mezník, jímž se vstupuje za smyslové vnímání, kdy se mění iluze ve skutečnost a skutečnost v iluzi?

PF: Pro mne iluze se děje tehdy, kdy ten konkrétní vjem k sobě nenechám promluvit čistě, ale rovnou ho přeložím, interpretuju ho do svých vzorců.

JJ: Je iluzorním slovo židle a židle sama je ta skutečnost? A nebo je i ta samotná židle iluzorní?

PF: Na rovině, na které se teď bavíme, je slovo židle zkratka, zjednodušení, abychom se tady domluvili. Je nejnižším možným společným jmenovatelem. Ale židle jako předmět je pro mne skutečností tehdy, když ji připustím naplno, když se jí naplno otevřu a když si naplno přeju ji jako skutečnost poznávat.

JJ: Je-li židle společným jmenovatelem, nakolik je ta židle mnou samým?

PF: Myslím, že jsme tady, abychom se poznávali právě i tím oddělením se od celku. Ano, na nějaké rovině by se dalo říct, že jsme všichni jedno, ale teď to tak není, teď žijeme takový stupeň, kdy jsme oddělení, abychom si na to přišli zpátky, právě přes to oddělení. Z mnoha příběhů lidí, do kterých jsem kdy mohla nahlédnout, a z vlastního hledání docházím k tomu, že nemá smysl pokoušet se o splynutí s celkem, dokud nejsem dostatečně „sebestředná“, dokud nemám samu sebe jasně uchopenou, dokud nejsem zpevněná sama ve svém středu. To je propojeno se sebepoznáním. Jinak totiž bych se v tom široširém celku mohla sama sobě úplně ztratit, rozplynula bych se v něm a nevěděla bych, kdo jsem já.

JJ: Co to pro tebe znamená „dokud nejsem sebestředná“. Čím se to projevuje, jak to vnímáš, že taková jsi?

PF: že je mi uvnitř sebe dobře, žese sama v sobě cítím bezpečně a že se tam můžu i posilovat.

JJ: Kde to je uvnitř sebe?

PF: Ve svém nitru.

JJ: Kde je to?

PF: Někde v mé bytosti, je to místo, ze kterého se třeba modlím. Kdybych ho měla umístit do těla, tak by to asi byla vertikální osa, která vede středem těla.

JJ: Dobře, jak ho tedy nacházíš? Chci říct, že opět narážíme na něco, co očima vidět není a přece je viditelné i nevidomým.

PF.: Asi ho nacházím odezvou. Nevím jak o tom mluvit, snad že cítím opravdovost, pravdivost, celistvost, když v něm jsem. Opravdu se mi to těžko vkládá do slov. Snad i jistotu.

JJ: No, kdo ho zná, tak ho poznává. Jak ho pozná ten, kdo ho nezná?

A bude zahlížet tentýž daný svět barevných forem?

PF: Kdo ho nezná, tak nemá smysl mu ta nepřesná slova říkat, protože ho budou mást. Až tam bude, tak ho pozná. Dokud tam není, tak si ho z mých slov nepředstaví. Protože každý ho nakonec musí objevit sám pro sebe, snažit se o zprostředkování mého prožitku vnitřního prostoru druhému nepomůže v jeho nalezení. To jsme se ale v našem povídání odchýlili někam hodně daleko.