Prezentace prezentace prezentace
Bavili jsme se s děckama v ateliéru – děckama pochopitelně myslím naše dosti už přerostlé studenty Grafiky 2 na AVU – o prezentaci ve výtvarném umění. Prezentace je v našem oboru tak samozřejmá a kladná, že debata o jejím nebytí, nebo aspoň omezení, vyznívá předem jako čistě akademická. Prezentaci je naopak potřeba všemi způsoby posilovat; kdoví, jestli se už všichni dávno neshodujeme, že ona je vlastně tím uměním.
Ale existovala doba, kdy přinejmenším byla druhotná. V první polovině minulého století bývaly výstavy často shrnutím několikaleté práce a vystavil se jen brutální výběr.
Co ale bylo to prvotní? Karel v diskuzi řekl, že se stará, aby obraz byl dobrej. Ale jak dobrej? Aby se ještě líp prezentoval? Nebo se dobrost díla pozná ještě jiným kanálem?
Klasickým příkladem ne-prezentace je gotická fiála někde na vršku katedrály, kde ji lidské oko nemá vůbec šanci spatřit — pouze oko Boží. Skutečně, když máme Boha za diváka, jsme za vodou: v jasu jeho omnipresence se otázka prezentace díla stává poněkud malichernou.
Bůh je nutnou přísadou i v dalším příkladě. Jsme-li malířem ikon, můžeme si myslet, že namalováním třeba svatého Vladimíra nejen tak nějak připomeneme věřícím, jak světec vypadá a co symbolizuje — ale že přímo nějakou speciální konexí zařídíme, že Vladimír v tomto obraze je přítomný, ba i jeho svatost obrazem působí! Je to taky prezentace, avšak něčeho, co je za obrazem, možná i za horizontem.
Toto pojetí bylo samotnou církví periodicky kritizováno jako modlářství, vedlo k velkým ikonoklastickým vlnám při nichž se šmahem ničily svaté obrazy.
Jinak ale obecně prezentace dominuje. Každý pšouk musí být dokumentovaný a v nějakém médiu zpřítomněný, neboli vyžaduje PR, public relation. Jinak se jakoby nestal. Jeho vlastní přítomnost je bez prezentace méněcenná, až nicotná. Tento zákon zasahuje do mnoha oblastí lidské činnosti: národy, které nedbaly na prezentaci (na svou historii) a jen prostě žily (a my jsme je nestačili vyvraždit), pro nás prakticky neexistují. Stejně jako bolest, jíž média neudělají patřičné PR. A je celkem běžným steskem, kolik věcí se ani nestalo, nebo se staly jinak, a přesto se jejich prezentace stala a založila pevný „veřejný vztah“.
Podezřívavost vůči prezentaci se mě drží dlouho. Po skončení školy jsem se připravoval na to, že je jen mizivá naděje, že bych mohl vystavovat, což člověka vedlo k rozjímání, zdali obraz, který nikdo nevidí, vůbec existuje. Činorodí spolužáci a kamarádi ale nakonec dokázali vymyslet množství výstav po různých chodbách, půdách a sklepech, na které mě taky zvali, takže mi zůstalo jen to rozjímání.
Vyvinul jsem si alespoň mýtus, že se obrazy nemají fotit. Vydržel mi asi patnáct let, pak se změnil ve svůj opak.
Při hraní s E jsem nosil pásku přes oči a „dělal, že tam nejsem“.
Taky jsem jednou strávil pár hodin skrytou performancí na performanci nějakého Poláka. Pronikl jsem do jakési úzké chodbičky mezi zadní stěnou jeviště, na němž on dělal svou nepochybně závažnou akci s buddhistickým nádechem. Fyzicky jsem byl vedle něho, od diváků čtyři metry, jen jsem nebyl vidět a mohl po nekonečné minuty zpomaleně kráčet ke konci chodbičky. Když jsem tam dorazil, Polák zrovna končil, a když zašel za jeviště, úpřímně se mě v příšeří vyděsil.
V té době jsem všem českým akčním umělcům, které jsem znal (asi dva nebo tři), vyčítal zbabělost, že dokumentují své akce. Neboli, že nemají dost důvěry v to, že si lidé jejich vystoupení odnesou prostě v srdcích. Fotky vypadaly vždycky světově a nezachycovaly jemné vibrování trapnosti, které dávalo performanci přítomnost. I na cudných akcích Jiřího Kovandy z těch let jsem focení považoval za zradu — ale rád přiznám, že když jsem fotky viděl na poslední Documentě, moc mě potěšily.
Zdálo se mi tenkrát, že též samotné moje obrazy se prezentují příliš a přišel jsem s ideou, že obraz není jen svůj vzhled. Obraz má vzhled na první pohled, a já maluju až ten druhý (dnes bych řekl nultý) pohled, který ukazuje, jak byl vzhled zařízen.
Špálovku jsem při Chalupeckého ceně zatemnil do šera, aby obrazy téměř nebyly vidět, a aby se tudíž na jejich zpřítomnění musela rovnocenně podílet divákova imaginace. V Klatovech a pak na Sýpce jsem rovněž ve tmě vystavil celé patro plné zabalených obrazů. Kolega Knížák mi pak sdělil, že si nechal od klatovské hlídačky rozsvítit a nějaká plátna si přece rozbalil a prohlídl.
I na Documentě, jak už jsem víckrát někde říkal, jsem chtěl nebýt. Ale zdálo se mi fádní to udělat manifestačně — tak jsem tam dal prostě jenom obyčejné oleje na plátně, které v soutěži o prezentaci byly ukázkově bezbranné.
Výstavu Prsa v Mánesu jsem propagoval jako „léčivé obrazy“. Lze doufat, že takový obraz působí, i když ho máte ve skříni.
Příklady zpochybňující význam prezentace se mi nejsnáze hledají ve vlastní minulosti. Přitom bych z ní lehce mohl uvést jiné, z nichž by vysvítalo naopak moje úsilí o co nejumnější narafičení obrazu na diváka. Mohly by to být koneckonců ty samé. Ale nevidím v tom rozpor: obraz je něco jiného než výstava (i než výstava jednoho obrazu). Otázka prezentování obrazu je jiná, než ta, zdali je obraz i něčím jiným, než jen svou sebeprezentací.
Nevím, jestli se vyjadřuju srozumitelně. Ale asi to nebudu dál rozvádět, jenom přidám, že v případě site specific instalací se autoři nutně pohybují na tenké hranici mezi nasloucháním duchu místa, a mezi tím, čemu ošklivě říkám gallery design, a co vlastně patří do užitého umění. Byť se nám předkládá naopak jako právě to nejvolnější umění.
Jiná debata na Grafice 2 začala před třemi lety v první den školního roku. Naběhla nám otázka po konci světa. Jestli by naše výtvarné tvoření mohlo nějakým způsobem ne-li konci světa zabránit, tak jej alespoň zesnesitelnit, dát mu smysl, příběh nebo něco.
Překvapivě se ukázalo, že málokdo předpokládal, že by se něco mohlo na současném (tehdejším) směřování světa změnit. Ani možnost, že světový finanční systém možná funguje na principu letadla a může znenadání kleknout, s nikým tenkrát nijak nepohnula — ačkoli dnes to vypadá na téma č. 1. Chtěně vypadal i předpoklad, že konec světa je vždycky individuální, nemusíme si k němu hned doplňovat katastrofické hollywoodské pozadí. Celkově podle našich reakcí byla role umění v záchraně světa ubohá nebo žádná. Moc se to nezlepšilo, ani když jsme se k tématu sporadicky vraceli.
Ale pozoruhodně se nám bumerang myšlenky osobního konce světa vrátil loni, když nás paní Bednaříková oslovila s nápadem vytvořit nějaké věci do hospice v Rajhradě. Zajeli jsme se tam i podívat a zřejmě jsme si tam trochu uvědomili i strašlivou odpovědnost takového zadání. Zatímco běžně sýčkuju, že divák probíhá galeriemi, z obrazů si bere jen titulní informace a často nemá ani zdání, že obraz se mění před očima — tady je situace naprosto opačná. Divák v hospicu je pravděpodobně limitován v pohybu, je možná „odsouzen“ k dívání se na náš obraz. Dokonce nemůžeme vyloučit ani myšlenkově nezpracovatelnou možnost, že si náš obraz odnese v pohledu s sebou na věčnost.
Uznávám, že je to trochu šílené téma, pokusíme se při něm nezešílet. Zmiňuju je proto, že se mi zdá, že to trochu směřuje k pólu ne-prezentace.