Natalia Sedláková dosud nevystavovala. Tělesné i verbální omezení také na první pohled odkazuje kamsi mezi tělesně postižené, u kterých se obvykle takováto aktivita nepředpokládá jako zcela vážně míněná nebo přinejlepším jako jakási terapeuticko zájmová činnost. Už jenom z těchto důvodů považuji za důležité, abych její vstup do výtvarného dění byl podpořen přesvědčivou prezentací přibližující obsah jejího sdělení způsobem srozumitelným a doslova „čitelným“ i těm lidem, kteří nevnímají silný projev její ducha skrze často nejprostší elementární výtvarný záznam, jindy naopak s téměř ohromující výtvarnou invencí.
Rozumět Natáliinu verbálnímu projevu se víceméně daří spíš jen jejím nejbližším a dovídat se od ní postupně, jak jasná a vědomá je její touha i rozhodnutí ubírat se uměleckou cestou, pak skutečně nelze její úsilí nebrat vážně. Být přítomen jejímu tvůrčímu procesu si žádá od diváka trpělivost, s jakou ona překonává svá omezení, a je svým způsobem otisknuto i v jejím díle, ke kterému se opět a opět vrací. Už to samo o sobě je deviza, ze které lze čerpat. Připomíná nám díla malířů malujících ústy a nohama. Osobně jej ale vnímám jako jiného druhu. Ačkoliv v prvním plánu se při vnímání její tvorby nelze zcela oprostit od vědomí s jak omezeným (tělesným) nástrojem tvoří, současně je pro nás výzvou projít spolu s ní za oponu rozdělování na „postižené“ a „nepostižené“. Přes vědomí onoho optického tělesného jevu jako prvku umocňujícího, přijímat její dílo bez onoho rozdělení. Jako výraz duše, která jde cíleně za svým vyjádřením.
Vydání kvalitního katalogu tvorby Natálie Sedlákové vnímám především jako výzvu k nerozlišování, a vytvoření potřebných atributů k přijímání jejího díla bez obvyklých označení.
Jiří Janda, ak.soch
Vnímám její kresby-dokonalost kresby v představě.- v rovině 4-tam může jen ona sama-ví jaká ta kresba je,je zarážející, jak je spokojena s výsledkem, který ji zřejmě naprosto nedokonale zachycuje ale v jejích očích – jako v očích dítěte je zcela přesná. (kůň kterého jsem namaloval v 4letech)
-v rovině 2. to je ta, když se chápe nástroje, abychom vytvořili představu na povrch do materiální rovině. – tady lze být přitom, když tvoří.
-v rovině 1. abychom porozuměli nutno vstoupit omezení našimi předsudky stejně jako Natáliina tělesného omezení museli bychom jít spolu s ní do roviny 3.
Nicméně spoluprožívat záznam Natáliiných prožitků opravdu znamená odložit vše co jsme si vystavěli jako obraz umění a vrátit se k onomu „nirvanickému“ prožívání každé barvy a čáry , jak je tomu zřejmé u dětí. Ne proto, abychom adorovali dětinskost, ale zachytili velikost duše. K tomu nás Natáliiny kresby přímo vybízí. To je její poselství. Nemálo umělců včetně tvorby Pikassovy, Kleeovy, Pollockovy, směřovalo podobně, poté, co odložili naučené. Natália nám stejný vzkaz podává chtě nechtě přímo, bez předchozího „výcviku“ Stejně jako oni- nebo možná tím spíš ona sama nebude zproštěna nutnosti projít si celou cestu, která je nutná k tomu, aby se člověk skutečně stal umělcem. Aby tuto „sublimaci hmoty“ prostoupil celým svým bytím. (V jejím případě toho ale zřejmě nebude možné bez aktivní pomoci a účasti lidí, pro které se tato práce stane rovněž osobním naplněním, Její dosavadní úsilí považuji přinejmenším za dobrý příslib a šanci, že k tomuto bodu může dospět.
Zcela úmyslně jsem proto zařadil i obsáhlejší přehled cyklu kreseb, který vynikl v průběhu několika týdnů – měsíců.
Nejdříve jsem měl tendenci jednotlivé kresby uspořádat podle povahy co do barevnosti a gestického výrazu. tohoto úmyslu jsem se vydal. Jsou si natolik „podobné“, že při zběžné prohlídce splývají. Podobné a přesto tak rozdílné. O to víc udivuje obsese se kterou se ke kreslení vrací.
Živě si vzpomínám, jak jsem v dětství tužkou pokreslil zeď vedle dětské postýlky. Dostal jsem asi na zadek,to už jsem zapomněl. Co, ale trvale zůstalo vepsáno do mé paměti je ona zcela naplňující vjem, Záznamu tužky kreslící po zdi a tajemná živá stopa., co jsem díky vnímání tohoto zaznamenávání a současného prožívání byl schopen prožívat. Bylo to zcela naplňující a celistvé. Dnes bychom to nejspíš označili jako prožitek nirvány.
*abzch.
Nakolik umění má tu schopnost předávat tento vjem a zážitek, natolik jsem schopni se na něj vyladit . dokud používá námi více či méně známé a prověřené struktury a obrazy., máme se tak říkajíc čeho chytit, nebo jestliže svojí formou poukazuje na ¨“ovládnutí daného oboru“ ,jsem rovněž ochotni přiznat dílu že je „umělecké“ Dnešní doba, dokonce (a to vůbec není marné) si po dlouhém čase opět hledá návrat právě k takového „poctivého řemesla“.
Jak potom ale nahlížet dílo, člověka, jemuž jeho fyzické omezení téměř nedovoluje normální pohyb a motorický „přenos“ představ. Má se svého záměru vzdát.? Jehož seberealizaci máme tendenci přinejmenším vzkázat do oblasti kde prostě nezáleží na tom, jestli udrží či neudrží štětec. Jenže právě v tom spatřuji sílu duše a výraz něčeho co by nám nemělo uniknout.
Představím si , že by mi někdo svázal ruce a nohy a já si usmyslel, že s tímto omezením postavím dům bylo by to čiré bláznovství. Stejně -za stejných podmínek že budu malířem. Natália si zvolila takovou cestu. Jenom při spatření množství prací, které takto dokázala až dosud vytvořit uvědomíme si její zcela mimořádné nasazení.
Její tvorba nás nutí spatřovat sílu duše., která se chce a projevit.