Umění (a) recyklace ? (Ekologie umění) – text do katalogu PE
Někdy se sám sebe ptám, co by tady měl po sobě člověk (umělec) zanechat. Jestli jen to nejlepší, co v životě vytvořil jako to prý kdysi udělal Michelangelo tím, že ostatní práce zničil. Nebo zanechat vše, i to nepodařené, aby lidé měli možnost sledovat, jak těžko se dopracovával k cíli. Možná by nemělo vůbec smysl se něčím takovým zabývat, kdybych současně neuvažoval v určitém „ekologickém“ kontextu – že třeba tvořím odpad. Odpad, který nazývám umění. Odpad, se kterým si příští generace budou lámat hlavu, co s ním. Stejně jako již dnes jsou depozitáře plné děl často pochybné hodnoty, která stěží kdy spatří světlo výstavních prostor a jen zřídka si je vůbec někdo prohlédne. Patří tedy snad k odpovědnosti autora zničit nezdařená díla? A je vůbec schopen sám rozpoznat, které z jeho děl si zaslouží lepší a které horší konec? Zbavit se své závislosti na vytvořených dílech , umět se rozloučit s pomíjivým ve prospěch stálého – tedy toho, co povznáší ducha. Zeptám-li se, jaké poslání má umění, mohu odpovědět – je to cesta k Poznání. Je-li cestou k Poznání především pro tvůrce samotného, pak zřejmě nezáleží na tom, jak na sklonku života se svým dílem naloží. Cesta, kterou ušel se tím nezmění. Ačkoliv, dokáže-li člověk v jistém smyslu obětovat takto část sebe sama, svoji závislost na vytvořeném díle, jde možná o další krok kupředu. Jenomže je třeba se také ptát, zda by stejnou měrou díla neposloužila ostatním lidem, ke kterým se dosud nedostala. Vzato do důsledku – co například s díly, která umělec prodal a těžko se k nim může dostat zpět, aby je také zničil? ( mnohdy jsou právě ta slabší, proto se jich také dokázal zříct).
Je zřejmé, že věc je mnohem složitější, než by se mohlo zdát a myslím, že mi ani nepřísluší ji řešit. Cítím však nutnost zkoumat možnosti, které poskytuje „hotové výtvarné dílo“. Relativizovat zafixované přístupy k umění (především z pohledu diváka – konzumenta) i konečnou podobu uměleckého díla, potřebnost jeho hmotné existence.,
Ať už se přikloníme ke kterékoliv z možností, neznamená to, že nelze připustit recyklaci v umění jako alternativu – platformu, na které lze polemizovat například o tom, jakou podobu může mít ekologie v umění vnímáme li ji především v rovině ekologie myšlení. Cyklus Příznaky Existence nabízím také jako jednu z možných odpovědí.
Umění je odrazem své doby. Koncert proběhne, možná osloví ty, kteří byli přítomni a skončí. Dále – pominu-li media – nic nezůstává. Ve výtvarném umění zůstane ale zřejmě nadále na výtvarníkovi, jaké bude volit prostředky, zda bude přemalovávat stále totéž plátno a to zanechá jako celoživotní dílo, vše zničí, nebo ponechá dějinám ať si vykonají své…
Snad bych měl nakonec ale přece jen poznamenat, že převážná většina prací cyklu Příznaky Existence, včetně průvodních performancí je především podobenstvím. Jejich vnější forma, tvar, průběh – tedy smysly postižitelná existence jsou jen jakýmsi ukazatelem poukazujícím na příznaky něčeho co je ukryto za smyslovým vnímáním či rozumovým poznáním ba co se mu přímo vymyká. Umění je odrazem vědomí. Ne myšlení. Čím více se přibližuje této své podstatě, tím více se přibližuje svému smyslu. Cyklus Příznaky Existence proto vnímám jako snahu o indiferentní postižení vztahů mezi smyslovým (rozumovým) a pocitovým vnímáním, jako řadu zamyšlení či letmé doteky nekonečného mystéria existence a jeho významových obsahů.
Na počátku stála také potřeba eliminování vazeb k tomu co vytvořím.. Byť se jedná o výsledky mé práce. Vždy jsem měl problémy vzdávat se svých děl. Řadu z nich uschovávám mnoho let a i pak se s nimi nerad loučím . Důvody jsou různé. Třeba uspořádání souborné výstavy, vydání obsažnějšího katalogu, vztah k dílu v kontextu jeho vzniku atd. Typické – ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval „zničit“ některé práce , připadaly mi najednou všechny příliš dobré na to, abych na nich cokoliv měnil. Nebo je dokonce rozřezal, což do určité míry bylo nutné pro dosažení změny pojetí, aby mohlo vzniknout něco nového, pakliže k těmto pracím nechci pouze přiřazovat jiné věci a tak je včleňovat do jiných souvislostí. Portrét, kresba, socha. Kolikrát jsem se v tu chvíli rozhodl, že je použiji, oprášil je – abych je vzápětí opět vrátil zpět na původní místo… Zvláštní je, že pokaždé mne tyto pocity pronásledují jen do té doby, než učiním onen rozhodující krok. Než obraz dám, prodám nebo v tomto případě přeměním. Pak už se jen zřídkakdy v myšlenkách k danému dílu vrátím. Asi je zde analogie i s různými životními rozhodnutími. (Snad proto ta potřeba vypořádat se právě s tímto problémem.) Takže především – udělat první radikální řez. Zajímavé je, že stejně tak nesnadné bylo v následujících etapách udělat totéž. Divákům možná připadalo, že nalézám ohromné potěšení v rozřezání svého v potu tváře vytvořeného díla. Jenže já s ním vždy řezal i kus sebe. Jediné, co jsem na této činnosti v tu chvíli vnímal jako pozitivní, bylo vědomí, že se tímto krokem alespoň do určité míry – i když jen symbolicky ego zbavuje toho, čeho si cení – tedy jeho závislostí (Neboť, jak tuším, cítím , vnímám – naše skutečná podstata je na výsledcích naší práce nezávislá). Že současně tímto činem otvírám prostor něčemu novému, otvírám nekonečnou řadu nových možností tam, kde byla zdánlivě ukončená, uzavřená, neměnná věc. Každé nové změně obvykle předcházel také pocit, že toto dílo je vlastně lepší než předešlé a je tudíž škoda jej měnit. Možná tomu tak doopravdy bylo. Opět by však znamenalo zastavení na cestě. Navíc to, že jsem ponechával i divákovi prostor pro vstup do procesu, ovlivňovalo také jeho bezprostřednost, aktuálnost, neplánovanost. Cyklus Příznaky Existence přinesl možnost zahlédnout na okamžik několik skrytých podob věcí okolo nás i nás samotných. Pro řadu lidí se současně pootevřel nový pohled na výtvarné dílo. Pro mne však představuje ještě jeden důležitý vjem. Jakoby v dálce probleskovalo světlo, které říká, že jednoho dne projdu svým dílem jako mlhovinou, která mi skrývala světlo za ní. Aniž bych se ohlížel kde dílo – jako pouhý prostředník – zůstalo.
prosinec 1996
Vyjdu-li z fyzikálního zákona o zachování energie – tedy přeměně energie v energii jinou, nutně se musím ptát co se stane například s obrazem, jestliže jej spálím. Část energie obsažené v materiálu se promění v energii tepelnou. Ale co energie vložená do vytvoření obrazu? Ta přeci také podléhá stejnému zákonu. Rovněž se nemůže jen tak vytratit, platí-li uvedený zákon. Zřejmě tuto přeměnu nelze vnímat běžnými smysly. Ale je zde a musí zde být i způsob jejího zachycení a zhodnocení. V jaké oblasti se taková energie koncentruje? Obsahuje-li ona vložená tvůrčí energie především energii myšlenkovou, duchovní, přechází tudíž opět do sféry duchovní? Nebo zůstává neměnná právě proto, že je duchovní a jako taková nepodléhá změnám, kterými prochází materie. Jak tedy lze čerpat z této formy energie, ptám se. Nabízí se mi odpověď v podobě možnosti naladění na tuto formu energie, její vlnovou délku. Nebo také v možnosti nalézt poučení z otisku této formy a jejích vnějších podob kdesi v jemnohmotném obrazu vesmíru, je-li zde navždy otištěna jako trvalá paměť věků a pouze naší hmotnou nedokonalostí zůstává mimo sféru našeho vnímání, aby zde vyčkala okamžiku, kdy z ní budeme schopni načerpat poučení.
prosinec 1996