Doteky – Příznaky Existence – cyklus 12 výstav v galerii JJ –1996

—–

o časovosti a bezčasovosti
o úsilí a neúsilí
vznik a zánik, koloběh
symbol, archetyp
iluze a iluzornost – nutnost? materiální existence díla
posuny v chápání, nazírání, posuzování a vnímání vlastního uměleckého díla
relativita dokončenosti a nutnosti existence výtvarného díla
ekologie (a) umění, (vazby), možnosti, alternativy

Máte před sebou řadu objektů – námětů. Budou zde možná stále tytéž objekty, ale nezůstanou stejné. Budou se poznenáhlu měnit a vy máte možnost ovlivnit jejich změny. Ne však díky mluvenému rozhovoru s autorem o daném díle.

Výtvarné umění je především nonverbální projev. Je uměním nevyřčeného. Není třeba mluvit. V některých případech bude stačit pouhá vaše přítomnost, aby ovlivnila další děj.

Obvyklé je, že výtvarník během určité doby vytvoří své práce a pak je ukáže veřejnosti. Po skončení výstavy výtvarné dílo existuje v této podobě dál. Naproti tomu zajdete li do divadla, hra se odehraje osloví určitý počet přítomných a jakmile hra skončí, skončí prakticky i existence díla. To zůstává jen v povědomí diváků. Ptám se – kudy vede pomyslná hranice mezi zobrazujícím a nezobrazujícím uměním, mezi různými uměleckými oblastmi. Ale nejen to. Ptám se po smyslu existence výtvarného díla vůbec. Ale ani u této otázky pro mne smysl a obsahy tohoto cyklu nekončí.

JJanda

(Záznam z úvodu vernisáže 26.2. 96)

—–

Poznámky

Tím, že je dílo v každém novém provedení představováno veřejnosti a až pak znovu změněno, dostává se cyklus do úplně jiných dimenzí, neboť lidé, kteří jej spatřili se tak stávají autentickou součástí příběhu daných děl – příběhu lidí a děl – neboť si v sobě odnášejí celistvý vjem z jednotlivých proměn v jejich originálních podobách a vzájemných vazbách zatímco ostatním lze nabídnout už pouze zdokumentovaný proces. V čase a prostoru tak cyklus nabývá význam právě svojí neopakovatelností.
4. – 16.8.1996

Ačkoliv jsem další podoby toho-kterého díla dopředu neplánoval, bylo mi jasné, že by mělo nastat určité logické vyústění započatého procesu. Tak se postupně rýsovaly různé možnosti – třeba otáčení kola (spirály) jakoby nazpět. Například portréty dívek se mohly stát opět skutečným portrétem tak, že daly vzniknout portrétním fotografiím dívek s náhrdelníky z rozstříhaných portrétů dívek. Také mi vytanula alternativa čtyř živlů, která nakonec vyústila do řešení v podobě ohněm spálené kresby zmuchlané do koule jako spálení středu uprostřed kruhu s obrazem ruky na povrchu. Nebo snad přeměně jedné energie v energii druhou. Zrušení upoutanosti. Přechodu z viditelné sféry do neviditelné, nehmatatelné. Čtverečky portrétů sestavených návštěvníky jsou jim nakonec rozdány, socha se promění v kámen skrývající nekonečné množtsví podob dalších soch. Stejné množství dalších možností skrývá „konečná“ podoba ostatních děl.

Veškerá práce, veškeré úsilí je důležité (dobré) pro to, aby se nakonec jako nejlepší obvykle ukázala ta práce, do které jsme zdánlivě nevložili ani úsilí ani námahu. Která vznikla jakoby mimoděk. Bez onoho prvotního úsilí by však zřejmě ale nic dobrého jen tak mimoděk nemohlo vzniknout.
1995

Dne 15 – 16. Dubna 1997 hustě sněžilo. Tvářil jsem se jakoby se nechumelilo.

Možná že…

Nereinkarnujeme se do stále nových životů. Vůbec se nezrozujeme. Jsme ve věčném klidu. Pouze naše projekce se znovu a znovu zrozuje, aby nabyla čistoty a průzračnosti nezrozeného. Prazákladu. Klidu Bytí.

Možná to co nazýváme reinkarnací není zrozením naších vlastních projekcí, ale pouze uskutečněná projekce (určitého života, určité osoby, vybraná z databáze možných projekcí života, kterou chceme potřebujeme na sobě vyzkoušet, abychom postoupili dál v uskutečnění sebe sama jako Prázdnoty.

Umění staví na základě vjemu, myšlenky a vytváří asociace ovlivňované individualitou (egem) toho-kterého umělce, tvůrce. Tím se zastírá skutečné poznání i když se mu blíží. Chceme-li však dojít k přímému poznání, pak je dobré mluvit v prvotních významech, bez jejich rozvíjení. Takové umění pak spočívá už jen ve schopnosti přenosu těchto vjemů bez výslovné účasti autora – zprostředkovatele. Tím nabývá svého přímého významu.

Překročit nebo se alespoň přiblížit tomuto mezníku však současně znamená zavrhnout sebe sama jakožto tvůrce a z pohledu dějin umění se může jevit až nezáživné. To však neubírá nic na významu takového kroku. Právě naopak.
9.7. 1997

Každá prohra a ztráta se stává proto, aby mohlo vzniknout něco lepšího. Promítá se i do souboru PE..
JJ 31.1. 1999

Je veliký rozdíl, zda si stanovujeme vlastní řády, cíle, které nám mají zaručit určité „jistoty“ oproti „pouhému“respektování řádu, který již zde je, který naopak všechny jistoty odebírá až na jedinou – že je.
JJ 26.5. 98

Hledat dokud nenaleznu a zkoumat zda to co jsem nalezl je opravdu tím, co jsem hledal.
3.7. 1997

Je výraznějším umělcem (autorem) ten, kdo po celý život zkoumá podstatu jedné věci a skrze ni nalézá porozumění rozmanitosti věcí ostatních, nebo ten, který objevuje v rozmanitosti zkoumaných věcí a otázek sjednocující univerzální, neměnnou podstatu všeho (všech věcí)? A co ten, který věci kolem sebe ani neprozkoumává ani nehledá jejich podstatu, ale pouze je dostupnou formou zachycuje (maluje) aniž by hledal nějaká východiska. O kterém z autorů (umělců) lze říci, že je pravdivější nebo dál ap.?

Ekologie v umění

Začal jsem s tímto cyklem také kvůli tomuto spojení, ale musím říct (ať už je to dobře nebo špatně), že se mi do toho zamotala řada dalších aspektů (významů) existenciálních, relativizujících (třeba vztahy mezi druhy umění). V každém případě mne celý příběh, který se tímto cyklem rozvinul nutí vrátit se myšlenkově na jeho začátek a snažit se rozkrýt jeho smysl…

Červen 96

Mezi světlem a stínem.

Přátelé,
dnešní dvanáctou výstavou se naplňuje mozaika, které jsem dal název Příznaky Existence.

V průběhu jednoho roku jste mimo jiné mohli sledovat, jaký může být výsledek, jestliže vyměním sochařské dláto za pilník a zvolím tak de facto opačný postup – od hotového díla k jeho prvopočátku. Viděli jsme různé posuny podob několika děl, kdy například ze dvou portrétů vznikla řada děl jiných, aby nakonec jejich výslednou podobu vlastnilo již více než 40 lidí a tak bych mohl pokračovat…

Pro dnešní expozici jsem si vybral dva základní prvky, které nám umožňují vidět věci kolem nás – SVĚTLO A STÍN a mezi ně vložil to co utváří naše životy. Není to náhodou. Je na nás co vložíme mezi tyto dvě veličiny. Výsledná veličina je pak život sám. Přeji nám všem , abychom vždy uměli rozpoznat tu nejvhodnější. Příjemný večer.

Záznam z vernisáže 23.12. 1996

„DOTEKY“ ( Poznámky z průběhu pilování armatury)

Piluji a uvažuji o zbytečnosti ( a naopak) svého počínání, ale odpověď stejně asi nebudu znát dříve, než armaturu dopiluji, nebo spíš až dlouho potom.

Jak daleko je od malby aktů k pilování armatury? Jak daleko je od pilování armatury zpět k aktům? Cítím, že mnohem dál – přesněji – ztrácí se důvod.

Nerad bych se zastavoval na již mnohokrát vyzkoušeném, osvědčeném postupu nebo formě. To raději upiluju další kus železa, bude-li to cesta k jiné výpovědi.

Armatura vyjmuta ze šrotiště těsně před sešrotováním nalezla netušené uplatnění. Z něčeho, co zaniklo, opět něco vzniklo pro to, aby tato armatura byla vzápětí, nevím jak velkým množstvím energie, zpilována na prach. Každé zrnko toho prachu v sobě možná nese náboj mého (veškerého) snažení a přání. Přeměnu hmoty v ducha. Tahy pilníkem se stávají nádechem a výdechem…

Jestliže má umění něco vyjádřit, musí mít také z čeho brát. Proto je třeba stále znovu objevovat jeho zdroj. Má-li úhelným kamenem (úběžníkem) být transcendent, nelze jej vypočítat nebo změřit úhloměrem už proto, že je pokaždé jinde a jiný.

Možná se vždy nepodaří oslovit alespoň jednoho člověka, přiblížit jiné vnímání a chápání věcí – posun do jiného úhlu nazírání, vnímání souvislostí. To však nikterak neubírá na nutnosti (povinnosti) hledat tento význam umění alespoň pro sebe, v sobě.

Dokonce o to větší je povinnost, nutnost hledat skrytý význam věcí alespoň pro sebe. Pokud se tak činí s opravdovostí, ale také aniž by se ztrácel kontakt se světem (zemí), nemůže se takový přístup nezúročit v podobě posunu vlastního vědomí a následně snad i lidí dalších.

Existuje poznání, které nelze postihnout logickým rozumovým přístupem. Lze se k němu dostat jedině tak, že přijde samo, dáme-li mu dostatek času a prostoru na to, aby se vůbec mohlo objevit.

Zvláštní. Po několika dnech pilování mne to do sebe vtahuje stejně jako jiná tvůrčí činnost. Jako bych maloval obraz nebo modeloval sochu. Jak přibývá pilin, tak se stává zajímavější a pestřejší obraz nevytváření.

Jak armaturu postupně upilovávám, vnímám lépe, jak asi vznikala – technologický postup, co k čemu bylo nejdříve přivařeno, co, vysoustruženo, vyvrtáno. Vnímám rudu, ze které byl vytaven kov. Rudu, ke které se vrací výsledek mé práce. Kam až lze dospět takto „pozpátku“? Návrat k nevinnosti? Ke zrození armatury? Ke svému zrození? Ke zrození lidstva, Země, hmoty, ducha? K prázdnotě? K univerzálnímu řádu? Dostat se tam…

Starý, zrezivělý, nepotřebný kov se mění v lesklé nové piliny. Destrukce, zanikání nebo vznikání? Až doposud jsem se snažil tvořit, utvářet. Teď ničím? Přetvářím? Jaký je význam negace, ze které vzniká něco nového, kvalitativně jiná entita, prostoupená zkušeností pamětí. Prach, který v sobě nese nové prvky připravené na vhodnou chvíli, která dá smysl této proměně.

Aniž bych si povšiml, pokračuji v pilování téměř na den přesně rok poté, co jsem přerušil pilování (12.8.95) s tím, že se k němu vrátím asi jako k domalování obrazu.

Opět se projevuje relativita času a smyslu všeho konání. Kolem vše ubíhá, spěchá a tady čas stojí, jako zdánlivě neubývá armatury. Stejně jako bychom za dva dny zdánlivě nezestárli. Ve skutečnosti je obojí stejně pestré svými nepatrnými odchylkami.

Nezáleží na tom, kolik toho člověk udělá, možná ani na tom, co udělá, ale především na tom, čemu porozumí prostřednictvím toho, co dělá.

Zřejmě upiluji celou armaturu jedním pilníkem. Ačkoliv zpočátku jsem myslel, že jich budu potřebovat mnohem víc. Sice bych ostrými pilníky dosáhl rychlejšího ubývání kovu, ale jaký by to mělo smysl, když samotná podstata této činnosti je úplně jinde.

Nic není konečné, definitivní. Cokoliv se nám jako takové jeví může přesto mít nekonečnou řadu dalších podob.

Dopilováno 16.8.1996

—

Poznámky

Jestliže bůh? dopouští, aby jeho dílo – člověk zahynulo (proměňovalo se) a zůstalo jen to nejlepší – duše, proč by umělec nemohl dopustit, aby jeho dílo zahynulo a zůstala jen esence díla, proměňovaná k jiné podobě, nebo přinejmenším obsahující ve své nové podobě nový smysl..

Chtěl bych tímto cyklem zviditelnit to nebo alespoň nutit k zamyšlení nad tím, co viditelné není, co je skryto každému povrchnímu vnímání.

Umění je odrazem vědomí, ne myšlení. Čím více se přibližuje této své podstatě, tím více se přibližuje svému smyslu.
JJ atelier 26.9. 1996

Soubor příznaky existence vnímám především jako snahu o indiferentní postižení vztahů mezi smyslovým (rozumovým) a pocitovým vnímáním…

Tím, že je dílo v každém novém provedení představováno veřejnosti a až pak znovu změněno, dostává se cyklus do úplně jiných dimenzí, neboť lidé, kteří jej spatřili se tak stávají autentickou součástí příběhu daných děl – příběhu lidí a děl – neboť si v sobě odnášejí celistvý vjem z jednotlivých proměn v jejich originálních podobách a vzájemných vazbách zatímco ostatním lze nabídnout už pouze zdokumentovaný proces. V čase a prostoru tak cyklus nabývá možná o to větší význam právě svojí neopakovatelností.

Takto jej lze vnímat jako autentický příběh lidí a děl. Autentický již proto, že určitá skupina lidí jej, měla možnost spatřit neopakovatelnou originální podobu jednotlivých proměn, které lze dnes předložit už pouze ve zdokumentované formě. Kromě toho také sledovat přímou interakci s těmito díly v podobě zahajovacích performancí výstav

…

Můj přítel strom stojí před domem, kde jsem prožil dětství. Žili jsme tam spolu. Byla i doba, kdy jsem ve větvích této lípy sedával denně, denně jsme se vídali a znali jsme se navzájem lépe než s kýmkoliv jiným. Tak tomu bylo víc jak dvacet let. Pak rodiče dům prodali a já studoval v jiném městě. Přestali jsme se vídat. Uběhlo mnoho času, než jsme se opět setkali a uvědomili si jeden druhého. Nemohl jsem uvěřit svým očím, jak strom vyrostl, zmohutněl a byl plný síly. A právě, když jsme se znovu našli, jsem v polovině roku zjistil, jak nápadně usychá. Možná dělá příliš velký stín, možná někomu příliš zakrývá výhled z okna, možná někomu jeho květy až příliš nesnesitelně voněly…
1996

Sílí pocit, zda projekt není jen snahou upoutat na sebe a na galerii (více než sebeuvědomovací prostředek, kterým by měl být). Možná bych se měl spíš plnně věnovat kostelu. Myšlenkově se do toho ponořit. Projekt PE mi to asi nedovolí…

Ekologie v umění

Někdy, když dlouho něco hledám, způsob, jak něco vyjádřit, najednou se něco stane. Přišlo to. Jakoby mne zalehla obrovská tíha. Mám pocit, že na to nestačím a vlastně nevím na co. Nevím jestli je třeba dát se hned do práce, abych to nepropásl nebo ještě vyčkat, abych lépe poznal co se ode mne očekává. A doufat, že to dokážu.
JJ 11.11.94 00.21

Jestliže tvořím to co cítím, aniž bych se zabýval tím jestli tomu někdo bude rozumět je vše v pořádku. Problém nastává teprve tehdy, mám-li své dílo přiblížit ostatním, protože tím vzniká závislost. Celá věc se dostává do stále opakované nesmyslné snahy lidí přiřazovat k sobě nepřiřaditelné, snahy mluvit o něčem kde je nejlépe mlčet.
Únor 1997

vlastní vysvětlení symboliky některých objektů, procesů, performancí.

Poznámky

Nadčasovost umění spočívá v bezčasovosti tvoření.
JJ atelier, listopad 96

Čím méně vím, co tvořím (spíš jen tuším), tím bývá ta práce hlubší. Bez předchozího úsilí a zkušeností by takový stav asi nemohl nastat.

Křídla jsou mojí přítěží.
JJ říjen 96

Jednoho dne přijdete na to, že je třeba zmenšit vnější svět, aby se vám rozšířil ten vnitřní. V tom spatřuji veliký krok kupředu, kterému však nutně předchází období – delší nebo kratší – poznávání vnějšího světa.
1994

Čím více se jedná o souvislosti – spíš jen tušené, které spolu zdánlivě nesouvisí, tím hlubší může být jejich společný význam.
Atelier 2.5.94

Umění spočívá často v tom, umět věci dát do určitých souvislostí nebo je umět z nich vyjmout.
30.4.94

Omezení posouvají vývoj dopředu, neboť kladně stimulují tvořivou představivost a dodávají tak podnět k množství řešení, která by v opačném pžípadě nevznikla, neboť by nebylo nutné nic řešit.
1996

Dříve jsem se snažil dělat umění, asi proto, že jsem cítil potřebu nějak vyjadřovat své pocity, myšlenky a asi proto, abych ukázal co dovedu, možná abych byl slavný. Jednoho dne možná dospěji k tomu, že nebude proč něco vyjadřovat. Je to jako překročení Rubikonu, za kterým jsou jiné dimenze chápání, uvědomění i vyjadřování a měřítka.
1995

Pravda je jen jedna. Je však argumenty a slovy neuchopitelná. Jakmile používáme těchto prostředků, pak nakolik se domníváme, že jsme se jí přiblížili natolik se jí vzdalujeme. Výjimkou není ani tento text. Pravda je slovy neuchopitelná.
JJ 16.9.95

Proč nejsme sto ocenit práci bližního – toho co je nejblíže – souseda, dětí, děti práci rodičů, kolegy v profesi, zkrátka lidí z okolí? Brání nám v tom pýcha i vzdálené horizonty. Auto, letadlo. Tam – sem. Sem – tam. Spěch. Neschopnost vnímání daného okamžiku. Nevěnujeme pozornost tomu co prožíváme. To se odráží také ve vztazích k lidem obecně. Stejně tak budeme raději obdivovat někoho vzdáleného, protože to mimo jiné nebrání našim partikulárním, místním, osobním zájmům. Protože tím, že uznáme někoho nebo něco nám časově nebo prostorově vzdáleného tak se tím necítíme tak ohroženi jako je-li to někdo z našeho středu. A tak nám smysl lidského soužití neustále uniká stejně jako ony vzdálené cíle. Jako život sám.
JJ 1996

Děláme ze sebe výkladní skříně. Chceme ukázat to nejlepší zboží, majetek, vlastnosti. Stáváme se vitrinami na oslňování ostatních ať to stojí co stojí.
1996

Vítěz není ten, kdo zvítězil, protože si ponechal něco v záloze, ale ten, kdo dal vše a vše ztratil.
JJ 6.10. 96 Firenze

Mnohá nedorozumění vznikají tím, že do rozhovoru promítáme okamžitě sebe, své asociace své myšlenky, namísto abychom plnně tedy na 100% vnímali mluvícího.

Myslím, že hodnota umění nespočívá ani tak v tom co a jak bylo vytvořeno, ale v tom , jak bylo prožito. Vše ostatní je pouze více či méně zdařilou hrou na umění nebo pouhým odleskem či dědictvím onoho prožitku přenášeného nějakou formou dál. Formou, která v sobě nese svůj smysl jen díky tomu, že může k podobnému prožitku dopomoci jiným. Vzato do důsledku je úplně jedno, jestliže se na konci nějakého procesu objeví nápis, který se někomu jeví jako naivní a jinému naopak pomůže něco pochopit, jestliže podstatný byl právě onen proces.

Dopis pro Genifer červen 1997