Cvičení s kruhy

Dosud jsem se slovní komunikaci přesněji „vysvětlování“ svých akcí a výstav zcela záměrně spíš vyhýbal. Protože vždy považuji za lepší nenabízet návody. Je pro každého přínosnější, když hledá a nalézá své vlastní odpovědi na to s čím se setkává, co jej osloví nebo se jej nějakým způsobem dotýká. Každý je něčím jedinečný, má své osobní zkušenosti, své vnímání, skrze které k němu tyto vjemy přichází. Vysvětlení, objasňování, návody „jak rozumět“ předkládané práci, nabízí už „hotový“ pohled a když to řekne „sám autor,“ tak je vymalováno. Ale i autor často obsah svého díla teprve dohledává a také v tom je určité kouzlo tvorby, které známe v různých podobách. A tady vnímám prostor pro komunikaci. Protože často právě onen soubor vnímání stejné věci různými lidmi vytváří pestrost vjemů a skládá určitý obraz.

Obrazy vznikaly převážně na točně umístěné uprostřed obrazu, jako výsledek akcí na veřejnosti, ale také v soukromí v atelieru nebo v přírodě nebo také jako záznamy práce v otáčecích dveřích. Mnohé akce zůstaly nezaznamenány a byly provedeny pouze z niterné nutnosti.

Anotace

Konání „hrdinských činů“ vnímám převážně jako zcela nenápadné a nežádající si žádnou publicitu. Aby člověk k takovému nastavení opravdu vnitřně dospěl, si obvykle znamená předchozí ponoření se do sebe, které se asi neobejde bez přímé konfrontace se vším co nás determinuje.

Cvičení s kruhy jsou mimo jiné utkáním se s těmito obsahy, konfrontací se sebou samým i vztahováním se k tomu co náspřesahuje. Jsou také symbolem proměny Země, která už nečeká zda se přizpůsobíme. Máme jen jedinou možnost- jít s tím procesem. Kruhy jsou zároveň doutnákem, naakumulovanou energií, nakopnutím k pochopení. (Něco jako přechod od já k Nic). Jsou obrazem, mým osobním spouštěcím mechanismem přechodu přes poušť nevidění, území nikoho.
Nakonec dávat do placu sám sebe mi přijde jako to nejpoctivější co mohu nabídnout zvlášť, jestliže tím někomu ozrcadlím jeho vlastní obraz. Dlouho jsem řešil, zda vůbec mohu Kruhy lidem ukázat Ale je v nich myslím něco co v sobě nese zároveň i katarzi, která dává té cestě do hlubin čitelný smysl. Jestli se podaří někomu vyhmátnout a zvědomit tenhle přetavující aspekt pak celý ten cyklus pro mne začíná mít dvojnásobný význam. Tuším že jsem to celé doopravdy prošel a musel nějak zachytit i proto, abych vyjádřil co „hledajícího“ může potkat na cestě, jestliže nenajde dost pokory a nechá se strhnout stranou v rozhodující okamžiky a silně se podezírám, že jsem to i předem věděl.
Nevidím důvod prezentovat skoky do prázdna, ale smysl prázdnoty když si troufnem do ní skočit. Často jsem se v minulosti zabýval také tématem zdánlivě marného počínání, a přitom si byl dobře vědom potenciálu skrytého pravě v tom pocitu „zbytečnosti“. Také ale cítím, že tato etapa v mé tvorbě končí. Kruhy je mé rozloučení od lože i stolu s tématy, které podávají zprávu o tom že cesta napříč sebou samým má svá úskalí…