Kruhy poznámky

Kruhy poznámky.

V průběhu několika let vznikla řada kruhů – v atelieru, v přírodě, na veřejnosti, jako akce samotné nebo jako výsledný záznam těchto akcí. Kruh jako prvek omezující, sjednocující, magický, osvobozující? Mnohé akce zůstaly nezaznamenány a byly provedeny pouze z niterné nutnosti.

  • Očima vidím svět před sebou. Výseč kruhu přede mnou je obrazem světa složeného z výsečí spojených předivem myšlenek. Co je za mnou nebo mimo tuto výseč je tedy pouhou představou toho co je? Zaniká svět za mnou, jakmile zaměřím zrak (pozornost) jinam?. Zavřu-li oči mizí tento problém, ale vyvstává jiný. Obraz okolního světa je uspořádáván ostatními smysly a počitky,představam

Vitráž

  • Je zde jeden zásadní rozdíl – nejsem slepý, mohu si ověřit zrakem, co zrakem ověřit lze. Tedy marná snaha?

  • Doprava mi otáčení způsobuje velké přetížení – jako v pohádce o zrychlujícím se čase – co otočení to rok života. ( zkoušet to levou rukou doleva)

  • omezit otáčení a soustředit se na kresbu, prozkoumat jiné možnosti

  • přesnost výsledku a představy

  • vnímání daných procesů, možností zvědomování mimosmyslových procesů( i když jsou smysly využívány) .-jejich transformace „zápis“ do vizuálních – jinými lidmi vnímatelných podob,

  • spojení smyslové –mimosmyslové = mentální jako intelekt- zapojení těchto prvků do hry, siločáry!), 

Obilí

Sedím, točím se v kruzích, skáču, křičím, zpívám, běhám dokola ve dveřích, vytloukám obilí. Performance, představení pro druhé? Možná. Ale já se takhle vydávám, protože neumím jinak, aby v tom nebyla jen nebetyčná kalkulace a kolikrát jsem si podezřelý, že i tak to není doopravdy, když jsem ten „umělec“ a zvlášť když to ještě někdo natáčí na kameru. Vždyť dobře vím, že umění, které je tu pro ukazování je mi samotnému podezřelé a tak unikám seč mohu této pasti, abych včas uskočil před  ukázkovou šou a jsem si vědom, že se mi to vůbec nemusí podařit. A přece kdykoliv se do toho pouštím, je to znovu. Netoužím stát nahý před lidmi, ale především sám před sebou- často nesmlouvavým zrcadlem i kritikem.

Světelné kruhy
Vyběhl jsem do polí. Večer se snášel na zem a já běžel a běžel,
v kruzích stále dokola po strništi
Hroudy oranice, Zem, Nebe, Dlaně, Obličej,
Tělo i duše
od hlíny.
Sám.
Nevím kdy to skončilo…

 

Gorlický uzel

Nejít ani ne stát,
Ubírat se ne však kráčet,
Pokračovat ne však někam,
Splynout ne však v čase,
Nestarat se,

Být.

Je výraznějším umělcem ten, kdo po celý život zkoumá podstatu jedné věci a skrze ni nalézá porozumění rozmanitosti věcí ostatních, nebo ten, který v rozmanitosti zkoumaných věcí a otázek objevuje sjednocující, neměnnou podstatu všeho? A co ten, který věci kolem sebe ani neprozkoumává ani nehledá jejich podstatu, ale pouze je dostupnou formou zachycuje aniž by hledal nějaká východiska. O kterém lze říci, že je pravdivější nebo dál ap.?

Dokud tvořím, aniž bych se zabýval tím jestli tomu někdo bude rozumět je vše v pořádku. Problém je, mám-li své dílo přiblížit ostatním. Celá věc se dostává do oblasti snahy mluvit o něčem kde je nejlépe mlčet.

 

Týden pro broumovské kostely.

Text ke třem performancím pod názvem Kruhy pod očima. Zčásti, jak jsem jej pronesl bezprostředně po třetí akci přímo na místě, zčásti dopracovaný pro katalog.

„Mnozí si kladou otázku, co jsem chtěl svými představeními vyjádřit.  Jsem si vědom, že se jedná o vícevrstevná obrazná sdělení, která se slovy jen těžko zachycují a přestože já sám v performancích vystupuji, ztěží bych byl schopen v daný okamžik dohlédnout co se všechno uděje. Ale určité povědomí o směru a důvodu svého sdělení samozřejmě mám.

Všechna tři vystoupení se odehrála ve zchátralých kostelech, které už čtyřicet let neslouží svému účelu. To mi vnitřně dovoluje vystoupit zde pro mnohé nezvyklým způsobem a snad i probudit zájem o situaci těchto staveb. Ještě než jsem uskutečnil tuto v pořadí třetí performanci, vymetalo přede mnou několik dobrovolníků téměř symbolicky z prostoru kostela 40 let starý nepořádek a na kůru jsem udiveně hleděl na zaprášené německé texty misálů, jak je zde zanechali němečtí obyvatelé ve chvíli, kdy museli opustit tento kraj s tím, že se sem snad už nikdy nebudou moci vrátit. Čtyřicet let padal na misály prach a nikdo je nepozvedl neoprášil nedal jim hlas třeba i v české podobě. Ne náhodou mi to vše připomíná smutný osud stovky kostelů v Severních Čechách odkud pocházím. Smutný obraz zaprášené historie lidstva.

Necítím se povolaný mluvit o Bohu, ale mohu říci něco o sobě, o lidech a to je někde v konečném úběžníku vlastně totéž. Umění je také něco jako podobenství. Kdo hledá vysvětlení, najde jej. A dodávám – nebojte se proto nacházet v tom, co se zde odehrálo, své vlastní odpovědi. Jak už jsem řekl, ani já je neznám. Protože každý z nás je jedinečný s vlastní životní zkušeností a teprve všechny entity dohromady dávají onen dokonalý celek. A tak i moje slovní výpověď není vysvětlením, ale jen pozastavením se nad tím co se odehrálo. Je zlomkem skutečnosti. Mohu si jenom přát, že k němu doplníte ten váš,aby mohly společně vytvářet onen celek.

První kruh

“Kdo jsi a co tu pohledáváš. Myslíš, že máš před sebou slepce a ty že vidíš všechno. Vylez ven ze své ulity, postav se nahý vstříc Slunci, a přestaň donekonečna jen obkreslovat svůj stín!“

Přiveden co slepý a tak i odešel,  tančil, točil se dokola, skákal, maloval. Neviděl jsem nikoho, neznal jsem ani tóny barev, které beru do ruky.. Vznikl obraz „SDĚLENÍ“

Druhý kruh

Seděl jsem uprostřed kruhu otáčel se dokola vytvářel velké duhové mýdlové bubliny a rozdával je. Rozdával barevný sen. Někomu pro potěšení, někomu pro udivení, jinému pro nesouhlas. Křehkou krásu, která zakrátko zmizí, a přesto je krásná, když je tak přijímána. Jak to, že se kolem mne nahrnuly jen samé děti?

Třetí kruh

Přišel jsem s páskou na očích, sukovicí jako slepeckou holí hledal cestu až doprostřed kruhu z klasů obilí a tou sukovicí vytloukal zrno. Aby zde zůstalo pro každého, kdo si bude chtít nabrat, Odhodil jsem pásku z očí a všem říkám: Nebojme se umění! Je zde pro nás.

A

Polarity

Inverzní obraz je mi obrazem zákona vyrovnávání veškerého konání. Něco jako minus a minus dává plus. Vše co by se mohlo nazývat záporným tak dostává opačné znaménko a já mohu jen v úžasu pozorovat co se přihodilo a vytahovat další a další pozitivní vjemy „záporného“ na povrch a plnit pohár. Co je dobré a co špatné…

Musím vždy, když chci něco rozpoznat, vyprávět o tom, jít na samé dno bytí?

Prorok

Necítím se kompetentní mluvit o Bohu. Ale mohu vyprávět o člověku, o sobě o svém vnímání světa, o tom co cítím, že nás všechny spojuje, o pozornosti, o dívání se kolem sebe. Protože jsme-li opravdu pozorní k tomu, co je okolo nás, učíme se být pozorní také k tomu, co lze nalézat uvnitř nás, co nás přesahuje, co nás povznáší…

Ať jsem,

nebo nejsem,

mluvím s Tebou!
V.K.

A

Ať jsme,
nebo nejsme
je k nám promlouváno!
J.J.

Přemítám o čem ty kruhy vypovídají. Po každé performanci jsem si říkal, že tahle byla poslední. A nakonec mě to neopouštělo celých šest let.
Zalézt do aťasu nebo do přírody a tam si obkreslovat mraky nebo kameny a jsem ten nejspokojenější člověk. Nějak to celé zdevalvovat a začít úplně znova, třeba jako holič, květinářka. Udělám lidem pár pěkných sestřihů a jdu domů s prázdnou hlavou pln štěstí. Ale nakonec si ten ranec stejně zas hodím přes rameno a jdu dělat co vím, že je zkrátka na mě. Nakonec nikdo mě nenutí.

A náhle je tu jiný rozměr pocitu „nesmyslnosti“ svého počínání, který jsem mnohokrát zažíval. Ať už jsem recykloval svá díla, pobíhal v otáčecích dveřích nebo skotačil na točně proti obezitě. Možná posloužím někomu k jinému nahlédnutí na sebe sama. Když sletíte do bláta a párkrát se v něm otočíte, máte pocit, že nikdo neuvěří že uvnitř jste stejně čistí, jako ten kdo nad vámi ohrnuje. Jen jste sebou flákli v ve chvíli, když se zrovna díval. Ale to koneckonců dělal už dobrák Charlie. A v blátě na Zemi už se mácháme všichni společně. To je jedno jestli nám to dává sežrat milenka, chlast, umění nebo nějaký jiný fanatismus.  Ten cyklus jsem si nevymyslel on použil mě a já to dovolil.  Jsem rád že tuhle práci mám za sebou.  Co jsem se v dětství nasmál, když v pohádkách nosili v košíku světlo do tmavé místnosti se zabouchnutými okenicemi. Jenže ono záleží na každém. Někdo to má přes šití dobrých bot, jiný přes vaření dobrého jídla, někdo maluje.. Žádný není vyvázán, ať už je si toho vědom nebo ne. Teď když si uvědomuji co se současně odehrávalo v proměně Země, jako bych byl nástrojem zviditelnění této přeměny, zviditelnění zanikání přežitého. V zániku je vždy ukryt příchod nového. Šel jsem nevěda kam, ale přesto jsem šel. 

Jak jen se v hmotě pohybovat mezi různými dimenzemi, vrstvami reality, jak to udělat pravdou naší vědomí volně bez hranic, bez lineárnosti času, kruhy , roztávají v barevný sníh, barevný led, barevnou vodu, barevné mraky, barevnou duhu, baervný déšť, barevná kola snášející se ze slunce na zem.

Jsme stvořitelé barevných vizí, barevého sněhu, vody, deště, snů. Dobrých nebo špatných, tvoříme je. Pojďme tvořit co jsme.

Dokud tvořím, aniž bych se zabýval tím jestli tomu bude někdo rozumět, je vše v pořádku. Problém nastává tehdy, mám-li své dílo přiblížit ostatním. Celá věc se dostává do oblasti lidské snahy mluvit o něčem, kde je nejlépe mlčet.